Jak zabavit děti v lese, když nemáte nic v kapse
Autres actions
Třetí princip se týká chování brankáře a stopérů. Brankář by neměl hrát nakrátko, pokud nemá jistotu, že stopéři mají čas a prostor. Častý nešvar je, že brankář rozehrává do míst, kde už čeká soupeřův útočník. Místo toho ho vyzvěte, aby odkopával na polovinu soupeře, kde hlavičkuje váš střední útočník. Ten může míč prodloužit na nabíhajícího záložníka. Tím obejdete celý presink. Pozor ale na to, aby útočník věděl, že míč jde na něj, a aby měl podporu od spoluhráčů – jinak o míč přijdete.
Les je nejbohatší hračkářství, jaké známe, a přitom za něj nezaplatíte ani korunu. Když dětem dojdou nápady, stačí se zastavit a podívat se kolem sebe. Šišky, klacky, listí nebo mech se během pár minut promění v nekonečnou zábavu, která zaměstná ruce i hlavu. Následující hry fungují bez jakýchkoli pomůcek, jen s tím, co příroda sama nabízí.
A co večer? Místo televize nebo drahého kina zkuste domácí promítání. Stačí bílá stěna, mobil nebo tablet a pár dek. Vyrobte si popcorn, pokud ho máte rádi, ale pozor – nemusíte kupovat drahé suroviny. Největší zážitek je samotný rituál: zhasněte světla, vytvořte si pohodlné „hnízdo" a pusťte si pohádku, kterou si děti samy vyberou. Hlavně nepodceňte výběr – staré klasiky, které znáte, často fungují líp než nové filmy plné reklam a efektů. Děti si užijí, když si po filmu o příběhu popovídáte.
Víkend bez útraty není o tom, co si odepřete, ale co získáte: čas, který spolu strávíte. Možná zjistíte, že některé z těchto aktivit se stanou vaší tradicí, na kterou se děti budou těšit. Až příště zazní otázka „co budeme dělat o víkendu?", odpověď už nebude záviset na ceně, ale na vaší fantazii.
Pokud máte v lese rovnější paseku, uspořádejte závody v kutálení šišek. Každé dítě si vybere jednu šišku, postaví se na startovní čáru a koulí ji nosem nebo prstem k cíli. Kdo dojede nejdál bez ztráty šišky, vyhrává. Tato hra rozvíjí jemnou motoriku a trpělivost, ale mějte na paměti, že pro nejmenší může být neúspěch frustrující. Zkuste jim dát handicap, třeba kratší trať nebo povolení pomoci si větvičkou.
Druhý způsob, jak překonat presink, je přečíslení ve středu pole. Soupeř ve 4-3-3 má tři střední záložníky, ale vy můžete mít čtyři – pokud stáhnete jednoho z útočníků do středu nebo posunete krajního záložníka dovnitř. Tím vytvoříte čtverec uprostřed, který je těžké pokrýt. Hrajte krátké kombinace na jeden dotek, ale jen tehdy, když máte jistotu, že je spoluhráč volný. Jinak riskujete ztrátu. Základní pravidlo: pokud nemůžete hrát dopředu, hrajte míč na opačnou stranu hřiště přes brankáře – tím donutíte soupeře přebíhat a jeho presink ztrácí na efektivitě.
Začněte tím, že si doma vytvoříte „herní den". Zapojte děti do přípravy jednoduchých her, které znáte z vlastního dětství – například desková hra, kterou si sami navrhnete na velký papír, nebo stezka odvahy po bytě. Klíčové je, abyste se vy jako dospělí nebáli být dětmi. Pravidla mohou být jednoduchá: každý si vybere jednu hru, kterou chce hrát, a ostatní se připojí. Vyhněte se ale časté chybě – nenechte se zlákat k tomu, abyste během hry koukali do mobilu. Plná pozornost je to, co děti ocení nejvíc.
Kreativní dílna z věcí, které máte doma Stačí se rozhlédnout po domácnosti a najdete spoustu materiálu na tvoření. Kartonové krabice, staré noviny, látky, víčka od pet lahví – to vše se dá proměnit v divadlo, loutky, nebo dokonce malé městečko. Dejte dětem volnou ruku, aby si samy vymyslely, co chtějí stavět, a vy jim jen pomáhejte s bezpečnými úkony, jako je stříhání nebo lepení. Vyhněte se tomu, abyste tvoření řídili podle své představy. Děti se nejvíc naučí, když si proces zorganizují samy. Nebojte se nepořádku – uklidit se dá vždy, ale radost z vlastnoručně vyrobeného „díla" zůstane.
Přírodní pexeso a hmatové hádanky Dejte každému dítěti pět minut na to, aby našlo pět různých přírodnin – třeba tři listy, dvě šišky a jeden hladký kamínek. Poté si všechny předměty vyskládejte na pařez nebo na zem. Děti si je prohlédnou, zavřou oči a vy jeden kus schováte do kapsy. Hádají, co zmizelo. Tato hra trénuje paměť a pozornost, a přitom nevyžaduje nic než zvědavost.
Každý rozhodčí zná ten pocit, když po odpískání faulu jde k hráči a sáhne do kapsy. Špatně udělená karta dokáže rozlítit hráče, trenéry i diváky a často vede k protestům. Nejčastější chybou bývá, že rozhodčí reaguje na emoce, ne na situaci. Místo toho, aby se řídil pravidly, hodnotí sílu zákroku podle toho, jak hlasitě se hráč ohání. Přitom klíčem je klidný odstup a rychlé vyhodnocení, co se skutečně stalo.